Ano, některé nás to napadlo, když jsme s žáky 9.A a 9.C vstupovali tento pátek do budovy Divadla na Vinohradech na Romea a Julii. O příběhu veronských milenců jsme si s dětmi povídali na hodinách literatury, vědí, ve které době ho Shakespeare napsal, seznámily se se zápletkou a s postavami, viděly ukázky z oceňovaného Zeffirelliho filmu, a přesto stály o to spatřit tento slavný příběh i na jevišti. Pro dnešní mladé lidi zvyklé sledovat civilní projevy herců v dynamických filmech bylo možná téměř tříhodinové představení plné divadelní řeči a velkých gest náročné. Když jsem ale s nimi po představení mluvila o prvních dojmech, překvapila mě jejich zajímavá zamyšlení a hodnocení. Jeden žák uvažoval na tím, jak by vypadal vztah těchto zamilovaných, kdyby tak brzy a tragicky neskončil, jestli byl vybudovaný na trvalých základech… A jestli se něco podobného může stát i v naší době – třeba i v tuto chvíli jsou někde ti, kteří spolu kvůli hloupé zlovůli rodičů nemohou být nebo jim v lásce brání jejich rozdílná společenská postavení, vzdělání, víra, rasa či politická situace v jejich státech…

Překážek může být mnoho, ale opravdové lásky se vzdát nesmíme – možná i to je jedno z poselství, které nám Shakespere svou nesmrtelnou hrou připomíná, a proto je dobře, když až do konce doufáme: „...třeba neumřou…“

PaedDr. Monika Erbsová